Kamalánand Karel Černík

Narodil jsem se v neděli 4.dubna 1965 (3.dne - tṛtīyā světlé poloviny lunárního měsíce čaitra a 21. dne solárního měsíce višvajita 2022. roku éry Vikrama, 1888. roku éry Šaka a 5066. roku Kálíjugy) ve 12:30 SEČ (tehdy ještě neexistoval letní čas).
Do 28. února 2010 jsem bydlel v Praze 3 na Žižkově, v domě, který padl za oběť kapitalistickým „privatizátorům” a nová majitelka vyházela nájemníky, a dům pronajala koniášskému řádu Jesuitů. Paradoxem je, že socha K. H. Borovského na žižkovském Havlíčkově náměstí ukazuje rukou přímo na dům, který obsadili jeho úhlavní nepřátelé – „Jezovité” (viz „Jezovitský marš”).
Já jsem ze sociálních důvodů musel Prahu opustit a 1. března 2010 jsem se přestěhoval do Sudet a nyní bydlím v Teplicích, v téměř Romsko-Ruském ghettu, na sídlišti Prosetice (ul. Prosetická 217/8 – 415 01 Teplice). Záhy jsem se dověděl, že ve stejném čase se do stejného města přestěhoval i Paroubek (ten ale pravděpodobně kvůli politické kariéře).
Studoval jsem fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK a nyní studuji etnologii na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.

Jsem védsko-hinduistického

vyznání, mým filosofickým světonázorem je advaita-védánta (अद्वैत वेदान्त), mým „náboženstvím” je «védské držmo» – «vaidika dharma» (वैदिक धर्म).
Jsem členem organizace Árjasamádž (आर्यसमाज).

Dne 12. listopadu 2006 (saptamī - 7.den tmavé poloviny lunárního měsíce mārgaśīrṣa a 21. den solárního měsíce sarvauṣāḍha, 2063. roku Vikramské éry) jsem se v Dillí obřadem ‘šuddhi’ oficiálně stal ‘hinduistou’ a při obřadu ‘upanajana’ jsem dostal tzv. „bráhmanskou šňůru”. 2 týdny poté, 26. listopadu 2006, mne udělali i ‘védským puróhitem’ – tj. něčím jako hinduistickým knězem.

Kamalánand (कमलानन्द) je mé sanskrtské duchovní jméno, které jsem dostal od svého jógového mistra a učitele. Jeho význam je: kamala = lotos a ánanda = blaženost.
Ale mí přátelé mi někdy přezdívají „Ganapati”, anebo „Ganéša” (to podle mého kulatého a poněkud přerostlého bříška, kterého se docela marně snažím zbavit). Jméno tohoto sympatického obézního hinduistického boha se sloní hlavou znamená „pán lidu”.

Od založení až do 10. května 2006 jsem byl členem Strany zelených a dělal tam předsedu základní organizace na Praze 13, ale pak jsem SZ opustil, neboť mi vadí stranické vedení, totalitní konzervativně-klerikální klika lidoveckého exministra a ultrapravicového extremisty Martina Bursíka, která se dostala k absolutní a totalitní moci ve straně tzv. „Pardubickým pučem“ (tedy tzv. „mimořádným sjezdem“, který se konal v rozporu se stanovami SZ, ve dnech 24. – 25. září 2005) a udělal z bývalé Strany zelených „Srandu Zmodralých“, která kolaboruje s „ÓDé-eSeSáky”, „TUPO9”, „Lihovci” a dalšími komerčními pravičáckými a klerofašistickými hajzly na destrukci demokracie a nahrazování demokratických principů plutokracií (plutokracie = vláda bohatých). Nechtěl jsem se podílet na plutokratické diktatuře „Milionářské koalice” pánů Tupounlánka, kníže-pána Ignora von Schwarzenberg, stoupy-Buršíka, vý-Kalouska, a santa-soudruha Klause.

Od roku 2006 se také angažuji jako aktivista iniciativy Ne základnám.

Od jara roku 2009 se podílím za přípravě a zakládání nové, radikální ekosocialistické a ekoanarchistické antikapitalistické politické strany: Zelené Levice.

US-Arma bin Bush -The World Terrorist No.1

Jsem nekuřák, úplný abstinent a vegetarián (resp. „lakto-vegetarián“). K tomu vegetariánství uvádím úryvek z knížky Douglase Adamse „Restaurant na konci vesmíru“ (2. díl Stopařova průvodce po Galaxii):

» Ke stolu Zafoda Bíblbroxe přistoupil ohromný přežvýkavec - mohutný, masitý čtyřnožec z hovězího rodu s velkýma vodovatýma očima, malými rohy a výrazem, jenž by se dal nazvat vstřícným úsměvem.
„Dobrý večer“, zabučelo zvíře a ztěka dosedlo na své kýty. „Jsem hlavní chod dnešního večera. Mohu vám nabídnout některé partie svého těla?“ zafunělo a zavrtělo kýtami, aby se mohlo pohodlněji usadit. Mírumilovně zíralo na Zafoda a jeho společníky.
Jeho pohled byl opětován výrazem zděšení a zmatku ze strany Arthura a Trillian, rezignace v případě Forda Prefekta, zatímco Zafod Bíblbrox si dobytče prohlížel dravě a hladovým pohledem.
„Třeba kousek ramínka?“ navrhlo zvíře. „Dušeného na víně, s bílou omáčkou?“
„Ehm, vašeho ramínka?“ šeptl Arthur zděšeně.
„Jistěe mého, pane,“ zabučelo zvíře pokojně. „Cizí bych přece nemohlo nabízet.“
Zafod vyskočil a začal zvířeti zkoumavě ohmatávat rameno.
„Taky roštěnka je moc dobrá,“ brumlo zvíře. „Dopřálo jsem ji dost pohybu a jedlo jsem hodně jádrového krmiva, takže je tam spousta výborného masa.“ Mírně chrochtlo, zafunělo a začalo přežvykovat. Spolklo přežvýkanou píci a pokračovalo: „Nebo byste si snad ze mě dali guláš?“
„Myslíš, že to zvíře opravdu chce, abychom ho snědli?“ zašeptala Trillian Fordovi.
„Já?“ podivil se Ford. Měl skelný pohled. „Nemyslím si nic.“
„To je naprosto příšerné!“ rozčílil se Arthur. „Nic horšího jsem nikdy neslyšel.“
„Oč jde, pozemšťané?“ optal se Zafod, jehož pozornost se teď přesunula k ohromné roštěnce.
„Prostě nemíníme jíst zvíře, které tady stojí a říká si o snědení. To je bezcitnost.“
„Pořád lepší, než jíst zvíře, které se nechce dát sníst,“ poznamenal Zafod.
„O to přece nejde,“ protestoval Arthur. Chvíli o Zafodově poznámce uvažoval. „No dobře, možná o to jde. Mně je to jedno, nebudu teď o tom přemýšlet. Prostě jenom … ehm …“
Vesmír běsnil ve smrtelných křečích.
„Nejspíš si dám jen salát,“ zamumlal.
„Smělo bych vám doporučit, aby jste zauvažoval o mých játrech? Určitě budou úžasně šťavnatá a křehká - vykrmuju je už celé měsíce.“
„Hlávkový salát,“ vyjádřil se Arthur důrazně.
„Hlávkový salát?“ podivilo se zvíře a nesouhlasně na Arthura vyvalilo oči.
„Chcete snad říct, že bych si neměl dávat hlávkový salát?“
„Spousta zeleniny má na tyhle věci dost vyhraněný názor. Proto nakonec došlo k rozhodnutí rozetnout celou tuhle zamotanici a vypěstovat zvíře, které se chce dát sníst, a navíc to dovede jasně a zřetelně říct. Takže mě tu máte.“
Dobytče se decentně uklonilo.
„Tak tedy sklenici vody, prosím,“ nedal se Arthur.
„Koukni, vložil se do věci Zafod, „chceme jíst, a ideálů se rozhodně nenajíme. Čtyři krvavé bifteky, prosím, ale rychle. Nejedli jsme už pět set sedmdesát šest miliard let.“
Zvíře se s jistými obtížemi zvedlo. Vydalo mírné zabučení.
„Velmi rozumný výběr, pane, smím-li se k tomu vyjádřit. Tak fajn,“ dodalo, „jen si odskočím a picnu se.“
Ještě se obrátilo a přátelsky mrklo na Arthura: „Netrapte se pane. Udělám to humánně,“ ujistilo ho a bez spěchu se odkolébalo do kuchyně.
A za pár minut přišel číšník se čtyřmi obrovskými krvavými bifteky.«